Normální nenormálnost a nenormální normálnost

Honza, mentálně handicapovaný strýc mého bývalého přítele, byl první postižený člověk, se kterým jsem se v necelých šestnácti viděla na bližší vzdálenost než čtyři metry na ulici, a dost živě si pamatuju, jak jsem se toho setkání bála. Vůbec jsem netušila, jak se mám chovat. Pak nadešel den D a Honza s Downovým syndromem mi úplně normálně podal ruku a usmál se. Takhle standardní průběh seznámení byl tím posledním, co jsem ve svých nevědomých obavách očekávala.
Letos je to jedenáct let, co se kamarádíme, a já jsem mu vděčná za to, že mi pomohl překročit propast, která do té doby mezi mnou a světem lidí s handicapem byla.
Dělat reportáže ze sportu postižených pro mě ze začátku znamenalo především zajímavou možnost poznat nové odvětví. A valila jsem oči. Lidi jen s pomocí rukou a trupu dokázali normálně přeplavat bazén dvakrát rychleji než já, basketbalisté na vozíku normálně ze sedu stříleli koše do výšky, kam stěží dohazuju ze stoje, a co teprve, když jsem poprvé hrála pingpong proti člověku na vozíku. Franta Glazar, čerstvý stříbrný medailista z mistrovství Evropy v Záhřebu, mi nabídl trénink. Samozřejmě došlo na zápas, před kterým mě z legrace hecoval. "Jen počkej, kamaráde, uvidíš, zkrátím ti to pěkně za síťku a povíme si," plánovala jsem si v duchu a poťouchle jsem se usmívala při představě natahujícího se vozíčkáře, který se mi posmíval.

pokračování zde